BERNARDÍN

< >

2. Pinče, bradáče, dogovité, švajčiarske pastierske plemená Základné údaje: - pôvod plemena : Švajčiarsko     - vznik plemena : stredovek - pôvodné určenie : ťahač, záchranár - terajšie určenie : spoločník - priemerný vek : 11 rokov - iné názvy : St. Bernharndshund, alpský mastif - hmotnosť : 50 - 91 kg - výška : 61 – 71 cm - štandard : FCI č.61, zaradenie 2.2.2.2 Stavba tela: Je veľmi silný a robustný pes. Hlava: Spodný pysk volne ovísa. Zvesené uši, priateľské oči. Silný chvost stáča dolu. Srsť: Pesíky aj podsada sú husté. Farby: Červená-Biela, Hnedá s pálením, oranžová. Charakter: Je veľmi jemný a láskavý pes. Voči deťom je zhovievavý, v rodine sa cíti dobre. História: Mnísi z hospicu ho chovali a cvičili po stáročia, aby pomáhal ľuďom v núdzi. BERNSKÝ SALAŠNÍCKY PES < >  2. Pinče, bradáče, dogovité, švajčiarske pastierske plemená Základné údaje: - pôvod plemena : Švajčiarsko - vznik plemena : starovek, 20. storočie. - pôvodné určenie: ťahúň, pastier, nosič bremien - terajšie určenie : spoločník - priemerný vek : 10-12 rokov - iné názvy : Berner Sennenhund, Bernese - hmotnosť : 40-44 kg - výška : 58-70 cm - štandard : FCI č.45, zaradenie 2.2 Stavba tela: Mohutné nohy majú silné kosti. Hlava: Hlavu má obrovskú a širokú. Na tvári má hladkú srsť. Srsť: Dlhá, rovná srsť s hustou a ťažkou podsadou. Farby: Sivá, zlatá, čierna, hnedá a čierna s pálením. Charakter: Pochádza z horských pastierskych psov a bolo pri vzniku bojových plemien Európy. Je ovládateľný, trošku tvrdohlavý. Húževnato chráni svoje územie. História: Usudzuje sa, že tibetská doga je predkom európskych mastifov. Pôvodne to bol pastiersky pes a strážca domu, ktorý počas neprítomnosti mužov ochraňoval majetok a rodinu. ROTVAJLER < >  2. Pinče, bradáče, dogovité, švajčiarske pastierske plemená Základné údaje: - pôvod plemena : Nemecko - vznik plemena : stredovek 19. storočie - pôvodné určenie: honec dobytka, strážca - terajšie určenie : služobný pes, strážca, spoločník - priemerný vek : 11-12 rokov - iné názvy : Rottweiler - hmotnosť : 41-50 kg - výška : 58-69 cm - štandard : FCI č.147, zaradenie 2.2.2.1 Stavba tela: Silné svalnaté telo so širokou hruďou. Má šľachovité zadné nohy a sú dlhšie ako predné. Chvost sa nakrátko kupíruje iba pre vzhľad. Hlava: Je mohutne vyvinutá a papuľa s rovným chrbtom nosa je rovnako dlhá ako lebka. Uši visia dolu. Srsť: Musí byť čierna so svetlohnedými odznakmi, ktoré nesmú presahovať desatinu osrstenia. Farby: Čierna so svetlohnedými odznakmi. Charakter: Ponúka spoľahlivú ochranu a na celom svete je obľúbený ako rodinný pes a strážca. Dá sa ľahko vycvičiť k poslušnosti. História: Rotvajlera vyšľachtili ako typického zaháňača a strážneho psa. V roku 1910 ho uznali za služobné plemeno. NEWFOUNDLADSKÝ PES < >   2. Pinče, bradáče, dogovité, švajčiarske pastierske plemená Základné údaje: - pôvod plemena : Kanada,Veľká Británia - vznik plemena : 18. storočie - pôvodné určenie : pomocník rybárov - terajšie určenie : spoločník, záchranár - priemerný vek : 11 rokov - iné názvy : Newfoundland - hmotnosť : 50-68 kg - výška : 66-71cm - štandard : FCI č.50, zaradenie 2.2.2.2 Stavba tela: Má svalnaté štvorcové telo, široký hrudník. Hlava: Hlavu má mohutnú so štvorcovou papuľou. Tmavohnedé oči sú hlboko vsadené. Vysoko nasadené uši ležia plocho dole. Srsť: Krycia srsť je rovná, hustá, drsná a mastná. Farby: Sfarbenie je vždy čierne. Charakter: Má jemnú dobrosrdečnú povahu. Je to veľmi odvážny a vyrovnaný pes. Vie výborne plávať a má prirodzený inštinkt pre aportovanie, preto sa čoraz častejšie využíva pri záchranných akciách vo vode. História: Pôvod plemena nie je veľmi známy. Využívali ho pri záchranných akciách vo vode a ako ťažné zviera. V 18 storočí sa z neho stal najobľúbenejší lodný pes. HOVAWART < >   2. Pinče, bradáče, dogovité, švajčiarske pastierske plemená Základné údaje: - pôvod plemena : Nemecko - vznik plemena : stredovek, 20.stor. - pôvodné určenie: stráženie dobytka aj domu - terajšie určenie : spoločník, strážca - priemerný vek : 12-14 rokov - iné názvy : Newfoundland - hmotnosť : 25-41 kg - výška : 58-70cm - štandard : FCI č.190, zaradenie 2.2.2.2 Stavba tela: Robustný pes, s rovným chrbtom. Rovné silné predné nohy so zástavicami majú veľké laby. Osrstený chvost nesie nízko. Hlava: Hovawart má podlhovastú papuľu s rovným chrbátom nosa. Tmavé oči sa zhodujú farbou so sfarbením srsti. Uši má visiace vysoko nasadené a ušnice prekrývajú otvor do ucha. Srsť: Dlhá mierne zvlnená srsť je hustá. Farby: Sfarbenie je svetlohnedé, čierne s pálením a čierne. Charakter: Je od prírody poslušný, pokojný a prítulný pes. Vie byť odvážny a pripravený brániť pána a majetok. Rád pláva a má vynikajúci čuch. História: Je od prírody poslušný, pokojný a prítulný pes. Vie byť odvážny a pripravený brániť pána a majetok. Rád pláva a má vynikajúci čuch. Rotvajler (Rottweiler) Rotvajler je klidný, vyrovnaný pes. Vyznačuje se oddaností, odvahou a odoln ANGLICKÝ NÁZEV: Rottweiler PŮVOD: Plemeno bylo vyšlechtěno v Německu ve 20. letech 19.století. Název dostalo podle města Rottweiler, střediska obchodu s dobytkem na jihu země. Zprvu byl rotvajler používán k lovu černé zvěře, později jako pastevecký pes k doprovázení stád a jejich nočnímu hlídání. Rotvajleři byli známi jako psi řezníků: zapřažení do vozíku převáželi maso, pomáhali hnát dobytek na trh a potom ochraňovali svého zbohatlého pána. V současnosti je rotvajler užíván jako spolehlivý služební pes a hlídač a populární je i na výstavách. V USA bylo plemeno uznáno v roce 1935, ve Velké Británii se objevilo r. 1936. POPIS: Jde o plemeno pracovních psů skupiny dogovitých. Mohutný, masívní pes s vyvinutou, objemnou muskulaturou, hrubé, silné konstituce. Hlava má širokou mozkovnu a výrazný stop. Uši jsou nevelké, převislé, tvaru trojúhelníku. Krk široký, s klenutou šíjí a přiměřěně vyvinutým zátylkem. Hrudník je hluboký, široký, okrouhlý. Záď krátká a široká. Končetiny rovné, přední daleko od sebe. Ocas je krátký, vysoko nasazený. VÝŠKA: Kohoutková výška psa je 61 – 68 cm (61-62 cm málé, 63-64 cm střední, 65-66 cm velké (optimální výška), 67-68 cm velmi velké), psa je 56 – 63 cm (56-57 cm málé, 58-69 cm střední, 60-61 cm velké (optimální výška), 62-63 cm velmi velké). VÁHA: Průměrná váha psů 50 kg, fen 42 kg. SRST: Srst krátká, rovná, na pohmat hrubá. Zbarvení: černé se světle až tmavočerveně hnědým pálením. Přednost je dávána co nejtmavšímu a nejsytějšímu pálení. CHARAKTER: Rotvajler je klidný, vyrovnaný pes. Vyznačuje se oddaností, odvahou a odolností. Při dobrém vedení se lehce podrobuje výcviku. PÉČE: Nezbytně potřebuje každodenní fyzickou zátěž. PLEMENO: FCI II. - Pinčové a knírači, molossoidní OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR : RTW ČÍSLO STANDARTU: 147 / 16.01.1996 (Německo) Historie vzniku plemene... Rotvajler je plemeno s velmi vysokým intelektem. Je schopen přijímat úkoly mnoha různorodých směrů – od specializované činnosti u policie a u armády, přes výstavy, až ke sportovním závodům. Jsou dokonalí také jako domácí mazlíčci. Jsou miláčky celé rodiny, což je nejspíše jejich hlavním posláním. Judy and Larry Oldsen Předpokládá se, že počátek plemene je kdesi u pradávných pastýřských psů, kteří byli známí již v antických dobách. Současní kynologové se domnívají, že přímými předky tohoto „antického psa“ byli Tibetská doga nebo Tibetský mastif; jisté však je, že byl černé barvy a podobal se Newfoundlandovi. Výšku v kohoutku měl 90 centimetrů a vážil 75 kilogramů. Zvláštním specifikem tohoto antického psa byla masivní kostra a pevně vyvinuté svalstvo. Měl specifický tvar hlavy s dobře zřetelným přechodem od čela k čumáku. Jedinečné postavení ramen vzhledem k hrudní části, což bylo dobře zřetelné již z postavení předních tlap, mu umožňovalo dobře hýbat lokty. Toto zvláštní postavení tlap u před ostatními psy poskytovalo výhodu především v běhu a v soubojích s člověkem. Je známo, že tito „staro-antičntí psi“ se do Říma dostali již v roce 79 př. Kr., a to společně s legiemi Claudia Augusta. Jak z dějin dobře víme, Řím během celých svých dobyvatelských dějin často válčil a potřeboval tedy pro své legie obrovské zásoby jídla a čerstvého masa. Za legiemi tedy vždy pochodovala obrovská stáda skotu. Z důvodu hlídání, dozoru i doprovodu těchto nepřehledných stád bylo těchto antických předků Rotvajlera velice zapotřebí. Jak legie postupovaly a válčily, zásoby živého masa se pochopitelně tenčily. A počet doprovodných psů se také zmenšoval. Římané je nezabíjeli, ale ponechávali je místním obyvatelům. Antická doba slávy legií trvala po celá staletí a předek Rotvajlera se tak rozšířil po celé Evropě. V jižním Německu tak vzniklo nové plemeno psů, které se nazývalo Římský pes. Rotvajler dostal svůj název po malém městečku, které bylo ve středověku jedním z hlavních obchodních center v Evropě, a které se v té době nazývalo Rotvajl-am-Neccar. Bylo zároveň hlavním místem obchodu s chlebem a skotem. Podle jedné z legend toto městečko za svůj název vděčí místní červené dlažbě (rote wil), kterou se v té době zdobily Římské paláce. Právě zde došlo k počátku šlechtění těchto psů, který byl určen především k doprovodu, ochraně a hlídání skotu, ale také ke hlídání obchodů, v nichž se prodávalo maso. V této době existovaly 2 druhy Rotvajlerů: 1.) větší a těžší, kteří se využívali jako tažní psi a také především k ochraně domů. Nehodili se však pro pastvu skotu, nezvládali dlouhé a těžké cesty a navíc byli agresivní a skot často smrtelně pokousali, 2.) menší druh byl vytrvalejší a chytřejší. Hodili se více jako pastýřští psi. Jedna dávná legenda nám praví, že řezníci, kteří mířili výjimečně dobrý obchod a vysokou tržbu do hospody náležitě oslavit a zapít, dávali svým Rotvajlerům na krk měšce s vydělanými penězi, aby jich tolik neutratili. Reputace Rotvajlera byla natolik strašidelná, že se nikdo neodvážil jim tyto měšce vzít. Jeden za znalců tohoto plemene, Hans Corn, napsal: „V údolí Rýna se vyvinulo zvláštní plemeno psů, které je možné popsat jako šťastný výsledek křížení nejlepších vlastností nejen římských válečných psů, ale také domácích pastýřských psů - anglických a dánských buldoků.“ V jiném Německém městečku, Rottenburgu, se až do dnešní doby zachoval znak se zobrazením býka a památného Rotvajlera. Rotvajler díky svým vynikajícím vlastnostem obdržel v roce 1910 úřední uznání od Prvního německého svazu policejních psů. Po dlouhou dobu nebyl Rotvajler za hranicemi Německa znám. Ve 30. letech 20. století byů přivezen také do Švýcarska, Rakouska a Ameriky. S vývojem automobilové a železniční dopravy a s nástupem přepravy skotu, odpadla nutnost jejich doprovodu i dozoru během přemísťování a v důsledku toho plemeno Rotvajlerů téměř vymizelo. Když chtěli v Německu obnovit chov tohoto plemene, našlo se v celém státě pouze pár jedinců. Popularitu tohoto plemene velice ovlivnil fakt, že v roce 1901 v Hamburgu jeden četník s pomocí svého Rotvajlera uklidnil dav opilých námořníků. Musíme ještě zmínit, že Rotvajler téměř necítí bolest. První Rotvajleři zabarvení těch současných ještě neměli. V prvním standardu, který byl zapsán v roce 1901, byly zmíněny jeho černé pruhy na šedém pozadí s žlutými skvrnami, měl zrzavý čumák s úplně černým nosem. Byly povolené malé bílé skvrny na tlapách a hrudi, které se u nich v té době velice často objevovaly. Od roku 1923 se na výstavách demonstrovali pouze ti Rotvajleři, kteří měli černo-hnědou barvu a krátkou srst. Čivava (Chihuahua) Čivava je rychlý, odvážný, živý a pohotový pes, s velikým srdíčkem. Je velice oddaná svým chovatelům, přesto však nadmíru smělá. Čivava je nejmenší pejsek na světě! ANGLICKÝ NÁZEV: angl.: Chihuahua; čes.: Čivava PŮVOD: Čivava je považován za nejmenšího čistokrevného psa na světě. Svým jménem nese název největšího státu Mexika – Chihuahua. Předpokládá se, že tito malí pejsci žili v dávných dobách divočině a byli obdivováni již Aztéky. Až v 9. století v době Toltecké civilizace byli chyceni, domestifikováni a šířeni místními obyvateli. Představitel tohoto malého pejska – hračky, nazvaný Techichi, který žil ve městě Tula, sloužil jako vzor ke zdobení místní městské architektury. Tyto sošky jsou dnešní Čivavě velmi podobné. V Evropě získala Čivava oblibu zejména díky italské zpěvačce Adelaine Patti, které v roce 1890 prezident Mexika věnoval tohoto malého pejska, ukrytého v kytici květů. Dalším známým příznivcem Čivavy byl Ksavy Kjuga, ředitel tanečního souboru, populárního ve 40. letech 20. století, který s malou čivavou v podpaždí často dirigoval. V současné době využívají specialisté, kteří se zabývají chovem Čivavy, také odebírání psů amerického původu. POPIS: Jde o plemeno malých společenských psů. Čivava je droboučký pejsek, kompaktního těla. Důležitým znakem je lebka ve tvaru jablka a jeho poněkud delší ocas, nesený velice vysoko, buď zakřivený nebo zformovaný do půlkruhu, s konečkem směřujícím k bedrům. Délka těla mírně převyšuje jeho výšku v kohoutku. Nicméně je, obzvláště u psů, požadovaný tvar těla do čtverce. U fen je však z důvodu funkce reprodukce mírně delší tvar těla povolen. Čivava má kulatou lebku, ve tvaru jablka, což je pro toto plemeno charakteristickým znakem (preferuje se bez lupínku, ačkoliv malý lupínek na hlavě je povolen). Stop je dobře značený, široký a hluboký. Nos je mírně kratší, směřující mírně nahoru, povolen v jakékoliv barvě. Čenich je krátký, z pohledu ze strany rovný, široký v kořeni, ke konci se zužuje. Rty má mírné, dobře uzavřené. Líce jsou jen mírně vyvinuté. Oči jsou velké, velmi výrazné, avšak nevyčnívají, upřednostňovány jsou tmavě zbarvené. Světlé oči jsou přípustné, ne však požadované. Uši má velké, vzpřímené, široce otevřené, u kořene široké, postupně se zužují k jejich mírně kulatému konci. Ve stavu odpočinku jsou nakloněné do úhlu 45 stupňů. Krk je mírně klenutý, střední délky, u psů je silnější, než u fenek., vždy však bez laloku. U dlouhosrsté Čivavy je přítomnost bohatého „límce“ kolem krku vysoce žádaná. Tělo má kompaktní, dobře stavěné, s jen mírně značeným kohoutkem. Záda jsou krátká a jemná. Hrudník je široký, hloubkou dosahuje až k loktům. Volné či ochablé břicho je povolené, ne však požadované. Ocas je vysoko posazený, vzhledem rovný, mírné délky, u kořene široký, směrem ke konci zašpičatělý. Držení ocasu je důležitým znakem plemene. Jeho osrstění závisí na druhu plemene, je však vždy v souladu se srstí na těle. Srst u dlouhosrsté Čivavy vytváří na ocase krásný „chochol“. Stylem chůze je Čivava aktivní, kroky má dlouhé a pružné, s dobrým dosahem. Z pohledu zezadu by se měly zadní nohy pohybovat navzájem jedna k druhé téměř rovnoběžně. Pohyb je však vždy volný a pružný, se vzpřímenou hlavou, bez viditelného úsilí. VÝŠKA: Čivava má v kohoutku v rozmezí 15 až 23 cm. (Standard FCI výšku neuvádí.) VÁHA: Čivava má ideální hmotnost v rozmezí 1,5 až 3 kg. Jedinci vážící nad 3 kg jsou diskvalifikováni. SRST: Čivava má 2 druhy srsti: 1.)krátko-srsté: Srst je krátká, všude po těle těsně přiléhající. Pokud zde existuje podsrstí, je srst poněkud delší. Řídká srst na krku a břiše je povolena. Je mírně delší na krku a ocasu, kratší v obličeji a na uších. Srst je lesklá, její struktura je měkká. Bezsrstí psi nejsou tolerovaní. 2.)dlouho-srsté: Srst by měěla být jemná a hedvábná, hladká nebo mírně zvlněná. Požadované je ne příliš husté podsrstí. Srst je delší, na uších, krku, zádi, na zadní straně zadních i předních noh, na tlapkách a na ocase. Psi s dlouhou vlající srstí nejsou akceptováni. Zbarvení je přípustné všech barev, ve všech možných odstínech. CHARAKTER: Čivava je rychlý, velmi odvážný, živý a pohotový pes. Je velice oddaná svým chovatelům, přesto však nadmíru smělá. Dává přednost společnosti psů i lidí. Pokud ji dráždíte, může pokousat Vás i Vaše dítě. V základě je však Čivava nádherným společníkem a nenahraditelným přítelem pro milovníky maličkých psů. PÉČE: Čivava má srst ne péči nenáročnou – stačí ji občas měkkým kartáčkem vykartáčovat. Občas mívá nehezké stopy po slzách, proto ji pečujte o oči speciálními kapkami. Čivava je velice citlivá na zimu a průvan, proto se o ni během zimních měsíců ohleduplně starejte. PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA: Čivava se průměrně dožívá 12 až 14 let. VYUŽITÍ PŮVODNÍ: Společník. VYUŽITÍ DNES: Společník. PLEMENO: FCI IX. - Společenská plemena a toy Sekce 6 – Společenští psi. Bez pracovní zkoušky. OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR : CHI ČÍSLO STANDARDU: 218/ 23. 06. 2004 (Velká Británie) DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU: 24. 03. 2004 ŠTANDARD PLEMENA SHIH-TZU V poslednom čase sa plemeno šicu /SHIH-TZU/ teší veľkej obľube nielen vo svete, ale aj u nás. Prvý štandard tohoto plemena vypracovali v Anglicku v roku 1935, šicu tam však chovali už okolo roku 1900. Štandard revidovali v r. 1948. Americký štandard bol uverejnený 1. septembra 1969 a vychádza prakticky zo štandardu FCI, ale má určenú i minimálnu výšku. Štandard FCI je anglickým štandardom z roku 1948, vo francúzskej verzii vyšiel pod č. 208 dňa 3.11.1966, v anglickej verzii pod č. 208 b dňa 2.9.1970.   Štandard plemena z roku 1987, č. 208 c Preklad pochádza z anglického textu a súhlasí s oficiálnym štandardom v nemčine, ktorý je používaný na sekretariáte FCI. CELKOVÝ VZHĽAD Statný, bohate osrstený pes so zreteľne arogantným správaním a hlavou ako chryzanténa. POVAHA Priateľská a otvorená povaha, nezávislý, inteligentný, ostražitý, aktívny. Svojmu pánovi je šicu oddaným a verným spoločníkom. Vie sa veľmi tešiť aj z nepatrnej priazne svojho chovateľa. HLAVA A LEBKA Hlava široká, guľatá, široká medzi očami, pri zatrasení hlavou srsť bohato prepadáva cez oči. Bohatá brada a fúzy, ktoré na nose rastú dohora a tým vytvárajú zreteľný tzv. chryzanténový dojem. TVÁR Dostatočne široká, štvorcová, krátka, nie však zvraštitá, plochá a dobre osrstená. Nos je čierny, avšak u pečeňovo sfarbených jedincoch je farba nosa tmavohnedá. Dĺžka od špičky nosa ku stopu je približne 2,5 cm. Nos je rovný, prípadne špička nosa ľahko zdvihnutá dohora. Vrch nosnej kože by mal byť v rovine, alebo ľahko pod dolnú hranicu očných viečok Nozdry sú široké a otvorené. Nos smerujúci dolu je nežiadúci tak ako zovreté nozdry. Pigmentácia na tlame je čo najmenej prerušovaná. Čumák je čierno pigmentovaný po celej ploche. Výnimku majú čokoládovo sfarbené jedince, ktoré majú hnedý nos a svetlejšie oči. OČI Veľké, tmavé a guľaté, s mierumilovným výrazom, so širokým odstupom od seba, nie však vypuklé. U psov s pečeňovohnedým sfarbením alebo s pečeňovohnedými znakmi sú svetlejšie oči prípustné. Očné bielko nesmie byť viditeľné. Viečka musia dobre priliehať k sebe a musia byť sýto pigmentované. UŠI Veľké dlhé závesy, nesené splývavo dolu, nasadené ľahko pod vrcholom lebky. Sú tak bohato osrstené, že sa zdá, že splývajú so srsťou na krku. SKUS Široký, s ľahkým predkusom alebo kliešťovitý skus, pysky sú zovreté a v rovine. KRK Dobre proporcionálny s pekným oblúkom, musí byť dostatočne dlhý, aby zaistil správne nosenie hlavy. PREDNÉ KONČATINY Lopatky sú postavené viac dozadu. Nohy sú krátke, svalnaté s pevnými kosťami, čo možno najrovnejšie, v súlade so šírkou a hĺbkou hrudníka. Sú bohato osrstené, takže vyzerajú ešte mohutnejšie. Vysadené ramená ako má pekinéz, nie sú žiadúce. TRUP Vzdialenosť medzi kohútikom a koreňom chvosta má byť väčšia ako je výška psa v kohútiku. Hrudník je hlboký, silný a dobre stavaný. Chrbát je rovný. ZADNÉ KONČATINY Krátke so silnými kosťami, dobre osvalené, pri pohľade zozadu rovné. Stehná sú guľaté, dobre osvalené, Bohatá srsť ich robí ešte mohutnejšími. LABKY Labky sú tvrdé, dobre uzavreté. Následkom bohatého osrstenia vyzerajú laby veľmi veľké. CHVOST Bohato osrstený, stočený nad chrbát, vysoko nasadený. SPÔSOB POHYBU Arogantný, kľudný a plynulý, dlhší výšľap prednými nohami. Pri chôdzi v pohľade zozadu sú jasne vidieť poduštičky labiek zadných končatín. OSRSTENIE Srsť na celom tele je dlhá a hustá s bohatou podsadou. Nesmie byť kučeravá, mierne zvlnenie srsti sa toleruje. Dĺžka srsti by mala byť asi ako výška psa v kohútiku, čím je dlhšia, tým je lepšie. SFARBENIE Všetky farby a ich kombinácie sú povolené. Biela lysinka /chryzanténka/ a biela špička chvostíka /pierko/ sa cenia, nie sú však podmienkou. VÝŠKA A HMOTNOSŤ Výška v kohútiku nemá presiahnuť 26,7 cm. Hmotnosť 4,1 - 8,2 kg, ideálna hmotnosť je 4,5 - 7 kg. Uprednostňujú sa zvieratá na nižšej hranici tohto ideálu. POZNÁMKA: Psi majú mať dve zjavne normálne varlatá, úplne zostúpené do mieška. CHYBY Každá odchýlka od menovaných bodov štandardu je hodnotená ako chyba, pričom posúdenie jej stupňa závažnosti by malo byť s presným porovnaním štandardu. Najčastejšie chyby: úzka hlava, podzhryz, príliš veľký predzhryz, špicatý nos, krátky alebo príliš dlhý trup, kvadratický rámec tela, malé alebo svetlé oči, príliš veľké oči, dlhé nohy, svetlý ružový nos a očné viečka, riedka srsť, kučeravá srsť, nedokonalé osrstenie. Samojed Originálny názov plemena : Samojedskaja sabaka, Samoyede Krajina pôvodu : Rusko Doba vzniku : Starovek Pôvodné využitie : Pastiersky, lovecký, saňový pes a cenený spoločník Dnešné využitie : Spoločník, saňový pes, vhodný pre novodobé športy Priemerná dĺžka života : 14 rokov Hmotnosť : 23 - 30 kg Výška : psy - 57 cm feny - 53 cm (tolerancia u obidvoch ±3 cm) História Toto jedno z najstarších plemien chovala etnická skupina Niencov - skôr nazývaná Samojedi. Títo ľudia žili a kočovali na rozsiahlom území medzi Bielym morom a riekou Jenisej. Ich psy boli všestranne využívaný: k loveniu, k stráženiu sobích stád a taktiež ich občas zapriahali. Pretože sa Nienci o svoje psy príkladne starali a samojedi neboli nikdy odkázaní sami na seba, zachovalo si toto plemeno svoju prítulnú povahu a dobrý vzťah k ľuďom. Svet sa od cestovateľov dozvedá o týchto psoch už od roku 1698. Aj tak, až do konca 19. storočia boli samojedi mimo svoju domovinu veľmi vzácni. Pre svoju spoľahlivú, pracovitú, vernú povahu a vytrvalosť, boli používaný cestovateľmi na dlhých polárnych výpravách. Jeho chov, ktorý viedol ku vzniku oficiálneho plemena, začal vo Veľkej Británii, pozdejšie sa stal taktiež veľmi populárny v USA. U nás prvého samojeda (Igor-nar. 1967) vlastnila známa gymnastka Eva Bosáková. Typy Plemeno ako také sa typovo nerozlišuje. Vzhľadovo sa však základné typy pri rozvoji plemena predsa len odlišovali. Americký - tzv. vlčí, ktorý bol v záprahu využívaný a šľachtený aj pre rýchlosť, aby mohol konkurovať iným plemenám. Anglický - viacej milý a kompaktný medvedík. V dnešnej dobe sa snažia chovatelia oboch spojiť do nielen krásneho, ale aj pracovného psa. Všeobecný vzhľad Tento stredne veľký arktický špic s charakteristickým úsmevom svojím atraktívnym vzhľadom vždy okolo seba budí veľkú pozornosť. Spojuje v sebe eleganciu, silu, ostražitosť, dôstojnosť aj vytrvalosť. Hlava je klinovitá a silná s dobre znateľným stopom. Nosní huba čierna - môže vykazovať tzv. sezónne zosvetlenie. Pysky čierne, mäsité a v kútikoch sa zodvihujú do typického úsmevu. Skus má mať úplný, nožnicový, ale povolený je aj kliešťový. Uši by mal mať malé, vzpriamené, trojuholníkového tvaru, mierne zaguľatené a primerane široko nasadené. Oči tmavo hnedé, ľahko šikmo posadené s inteligentným a živým výrazom. Trup je o niečo dlhší než výška v kohútiku, kompaktný, hrudník hlboký a široký. Bedrá krátke a silné. Zadok mierne spadajúci. Chvost vysoko nasadený stočený dopredu cez chrbát alebo po strane, v kľude visí dole. Hrudné končatiny má mať silné, dobre postavené so silným, ale pružným predlaktím. Panvové končatiny rovné, silné a dobre zauhlené. Labky pozdĺžne, pružné s nie veľmi zomknutými prstami. Pohyb by mal byť pružný, energický a plný sily. Je typickým klusákom. Srsť a farba srsti Srsť by mala byť bohatá, hustá a elastická. Krycia srsť je tvrdá, hladká a dlhšia než mäkká podsada. Na krku a na ramenách tvorí hrivu, ktorá je zvlášť u psov výrazná. Na zadnej strane stehien tvorí tzv. nohavičky. Vnútorná strana uší aj medzi prstami tlapiek je tiež pokrytá srsťou. Fenky mávajú často jemnejšiu a kratšiu srsť. Pre samojeda je typické jeho osrstenie, preto by mala jeho srsť byť primerane čistá až žiariaca. Nie je ľahké ju v našej klíme udržať žiariaco bielu. Ideálne je ho aspoň jeden krát za týždeň dôkladne vyčesať, pri lienení česať denne. Časté kúpanie znižuje kvalitu srsti. Jeho srsť je taktiež veľmi vhodná ku pradeniu - to poznali už i Nienci. Sfarbenie srsti samojedov môže byť biele, krémové alebo biele so znakmi piškótovej farby. Biela srsť je síce veľmi atraktívna, ale pre udržanie kvality srsti a tmavého pigmentu sú v chove žiadaní aj jedinci s krémovým či žltavým sfarbením. Povaha Aj cez svoj severský pôvod alebo práve preto má samojed predsa len trochu odlišnú povahu než ostatné severské plemená. Drží sa viacej v blízkosti svojej ľudskej svorky a taktiež ako jediný z týchto plemien šteká. Je to predsa len prírodné plemeno a tak jeho lovecký pud je stále ešte veľmi silný. Inak má milú priateľskú povahu, je vrúcny aj k cudzím ľuďom a psom. Nemal by byť ani agresívny ani bojazlivý. Bojovný či útočný nie je, ale má zdravé sebavedomie. Spoločenská charakteristika Samojed je veselým a oddaným spoločníkom pre celú rodinu. Preto je v dnešnej dobe stále viacej využívaný ako pes spoločenský - presnejšie rodinný. Vzťah k deťom Deti miluje a nevynechá žiadnu príležitosť sa s nimi hrať. Samozrejme pod dozorom dospelých. Výchova Je to temperamentný, ale jemný pes. Pri výchove a výcviku (vzhľadom k jeho loveckému pudu) je nutné postupovať dôsledne, ale nie hrubo. Ochotne sa učí všetkému novému, tvrdý dril však neznáša. Niekedy môže byť aj tvrdohlavý a je potrebné mu trpezlivo vysvetliť čo sa po ňom vôbec chce. Držanie Najvhodnejší je chov na dedine s častým kontaktom s pánom alebo mu zaobstarať druhého psieho kamaráta. Je možné ho držať aj v byte, pokiaľ mu jeho majiteľ častým venčením zaistí dostatok pohybu vonku. Tak je ale nutné počítať s všadeprítomnými dlhými chlpmi, hlavne v období lienenia. Pracovné využitie Pôvodné psy boli všestranne využívané, preto dnes nie sú takými špecialistami na ťah ako ostatné plemená. Nie sú taký silný ako aljašský malamut ani taký rýchli ako sibírsky hasky, ale sú viacej poslušní a veľmi vytrvalí. Prácu v záprahu milujú, ale aj iné činnosti im vyhovujú. Je možné s nimi prevádzať agility, pulling, canisterapii, ale najradšej majú výpravy po horách či lesoch. Pre svoju vrodenú priateľskú povahu nie sú vhodný ku služobnému výcviku. Pohyb Je to športový pes, a preto vyžaduje veľa pohybu a nemusí to byť len práca v záprahu. Záťaž musí byť úmerná veku psa a ročnému obdobiu. Starostlivosť Samojed vyžaduje bežnú starostlivosť ako ostatné severské plemená. Vzhľadom k druhu srsti je odolný aj voči chladnému počasiu. Rád leží aj za veľkých mrazov na snehu, pretože jeho srsť aj cez svoju dĺžku neprimŕza. Strážne využitie Pre svoju priateľskú povahu nie je vhodný k stráženiu. Rád síce hlasitým štekotom ohlási akúkoľvek návštevu, ale svoje územie brániť nebude. Vhodné športy Práca v záprahu, agility, výcvik pre spoločenské plemená, turistika Najčastejšie nemoci Aj keď je to prírodné plemeno, okrem dysplázia panvového kĺbu, netrpí žiadnymi vážnymi chorobami. Zvláštnosti plemena Zo všetkých severských plemien má najdlhšiu srsť - čo vyžaduje zvýšenú starostlivosť aj u tých, ktorý sú využívaný len v záprahu a nie k výstavám. Typický samojedí úsmev je spôsobený zdvihnutými kútikmi tlamy. Samojed-klub zaradil do svojich podmienok k uchovnění jedincov i skúšku v ťahu bremena v postroji - záťaž min. 10 kg na vzdialenosť aspoň 30 m. Príprava na výstavu Samojeda je potrebné cvičiť riadne vybehaného, musí však mať chuť ešte spolupracovať. Výstavný výcvik je dôležitý pre zvládnutie temperamentu psa, aby sa elegantne predviedol. Pred výstavou je dôležité ho vykúpať a použiť k tomu kvalitné prípravky pre biele psy. Samozrejmosťou sú čisté uši, zuby a zastrihnuté pazúriky. Výživa šteňaťa Pre dobrý rast a ďalší zdarný vývoj je nutné zaistiť kvalitnú stravu v podobe kompletnej granulovanej zmesi pre šteňatá. Ďalšou možnosťou je konzervovaná alebo varená strava, doplnená vhodnými vitamínovými a minerálnymi prípravkami v odpovedajúcom množstve. Výživa dospelého psa Kŕmenie je závislé na stupni záťaže psa, jeho temperamente a metabolizme. Kompletné granulované zmesi zaisťujú všetko čo potrebuje dospelý pes. U niektorých krmív je nutné dávať pozor na zvýšený obsah farbív, ktoré síce zlepšujú pigment, ale u bielych psov môžu spôsobiť žltnutie srsti. Možná je aj varená alebo konzervovaná strava. Zvláštne nároky majú aj závodný psy. Dôležité sú i vitamínové a minerálne prípravky pre výživu a kvalitu srsti. Výživa starého psa U starších psov záleží na stupni ich aktivity. Pokiaľ sú už na odpočinku, kŕmia sa niekoľko krát denne nízko kalorickým krmivom s nižším obsahom bielkovín. Vhodné sú vitamínové a minerálne prípravky. Dôvetok pre budúcich majiteľov Samojeda nerobí typickým len jeho krásna srsť (o ktorú je potrebná náležitá starostlivosť) a jeho krásny úsmev. Je to i skvelý a vytrvalý športovec. Ten, kto však vzhliadol len k jeho elegantnému zjavu a sám športového ducha veľa nemá, tak nech sa radšej poohliadne po inom vhodnejšom plemene.